Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

První dvě etapy, prvních 200 km

Jsme za třetinou celé trasy a máme za sebou odpočinkový den. Zatím vše klape podle plánů a představ. Nic mě nebolí víc, než by mělo, spolupráce s ostatními členy týmu funguje, technika je spolehlivá. Mám čas užívat si to, už jsem poznal i některé své stránky, které jsem do dneška nepoznal. Je to jízda.

Start v Paříži se v pátek 23. července v 10 hodin povedl. Čekal jsem možná o trochu méně komorní atmosféru, věřil jsem, že akce přiláká i nějaké krajany, případně nějaká naše a místní média. Především kvůli tomu, aby větší publicita pomohla k větší propagaci faktu, že se budeme cestou pokoušet vybírat peníze pro Pomozte dětem. Lidé z velvyslanectví v čele s panem velvyslancem nám zajistili zázemí a dopoledne celou akci odstartovali. Ty bláho, já fakt už jedu! Jízda Paříží byla divoká, užil jsem si jízdu podél kanálů, velkým lesoparkem, ale nejlepší to bylo stejně na venkově. Vanul poměrně silný protivítr a bylo velké horko. Nakonec z toho ale bylo pěkných 111 km s cílem v Compiégne.

V sobotu 24. července jsem si přivstal. Odstartoval jsem v půl sedmé a s příjemným větříkem do zad jsem se sunul po naplánované trati. Opět pěkná jízda podél vodních kanálů, vodu jsem si doplnil u paní v květinářství, vetřel jsem se i na jednu narozeninovou oslavu a získal tak jedno pivko zdarma. Závěr etapy byl neskutečně příjemný. Vypadalo to, že zmoknu a hledal jsem přístřešek. Ve vesničce Marly Gomont jsem zahlédl nádraží. Tam se schovám, pomyslel jsem si. Nebylo to ale nádraží, byla to restaurace, která vypadala jako nádraží. Personál i hosté byli velice milí a okamžitě se se mnou dali do řeči, půvabná barmanka mi strčila do ruky natočené pivo, provozní Estelle přislíbila možnost zaparkovat auto, připojit elektřinu a doplnit vodu. Korunu všemu nasadil majitel Marco, který se mě zeptal, kolik že nás dohromady je a že nás zve na večeři. Na tacháku už jsem měl 107 kilometrů, tak kam se hnát, když je tady hezky. Kluci přijeli, postarali jsme se o auto, dali jsme si vynikající večeři o mnoha chodech a pak si s místními povídali a povídali, o tom, proč tu jsme a co ještě plánujeme. Poděkovali jsme nálepkou Go Mira Go!, kterou dáváme všem, kteří nám pomůžou a kolem půlnoci byli na kutích. Když jsem druhý den brzy ráno odjížděl, měl jsem slzy v očích. Tohle bylo tak, jak to má být.

Pokračování příště…

Facebook
YouTube
Instagram