S Etapákem je to jako se sexem. Strašně se těšíte, vše vidíte v růžových barvách, ale když na něj dojde, je potřeba dost se snažit, aby z toho nebyla ostuda.
Čtvrtek – předehra (prolog) – 3,9 km / 90 metrů
V Louňovicích se scházíme okolo čtvrté odpoledne, abychom si od pěti hodin dali zahřívací čtyřkilometrové kolečko. Je to dobrý nápad. Prolog má vše, co ve třech chystaných etapách potkáme – je navigačně složitý, má kamenité sjezdy i prudké výstupy, navíc prší a terén je podmáčený a blátivý. Ideální pro otestování uchycení přístrojů a sžití se s gpskou.
Poprvé špatně uhýbám hned na první odbočce, stejně tak jako Jarda Tlapa, který jede půl minuty po mě. Celkově si k trati přidávám asi 400 metrů. Přicházím při tom ale na systém, jak a na co používat přístroje, které s sebou mám. Díky tomu už po zbytek Etapáku prakticky nebloudím. Zjišťuji také, že vézt po celou dobu kameru na řídítkách je nesmysl, uklepe se po kilometru. Celkově 28. místo, mohlo to být lepší…
Ubytování, sprcha, večeře, úvodní rozprava, pár piv na dobrou noc a jde se spát. Těším se, ale asi toho moc nenaspím.
Pátek – poprvé (1. etapa) – 58 km / 1333 metrů
Nocleh na pětilůžkovém pokoji má své kouzlo. Dlouho do noci jsme ale vstřebávali dojmy z prologu, seznamovali se a ladili formu. Je jasné, že se tady sešla parádní parta bláznů, kteří si vůbec první terénní koloběžkový závod nemohli nechat ujít. Jsou tu i kluci z Holandska, Rakouska a Německa, holčina ze Slovenska, mix sportovců od třicítky skoro do sedmdesátky.
Balíme věci, další dvě noci budeme v cíli neznámém, kam nám organizátoři převezou po jedné tašce. První etapa vede podobně jako ty ostatní co nejmíň civilizací, takže je potřeba dobře zabalit věci, které si člověk poveze. Náhradní oblečení, něco k jídlu a pití, nářadí, pumpičku, lepení, powerbanku… Za deset minut start a jsem relativně spokojen. Batůžek na zádech skoro necítím a malá brašna na řídítkách zatím docela drží.
Půl deváté a jsme na trati. Před sebou máme nějakých 58 km s cca 1400 nastoupanými metry. Po deseti kilometrech mám pocit, že zbytečně moc závodím, a tak trochu zvolňuju. Zatím úplně nevím, od jak prudkého kopce je přijatelné koloběžku vést. Super školu mi v tomto ohledu dávají Tomáš Hájek a Roman Srb, tedy tým Toothy Frogs, kteří mě v půlce trati dohánějí. „Tlač to vždycky, když ti přijde, že jet je blbost. Důležitý ale je pořád se sunout kupředu,“ dává mi cennou radu Roman. Kluci jedou fakt neskutečně efektivně. Snažím se jich držet, na 40. km v Divišově slibují pivo. Hospodu ale zamítají, vdechujeme alespoň plechovkovou plzeň z večerky.
Průběžně alespoň na mobil fotím. Pokud bych chtěl opravdu závodit, musel bych na to zapomenout. Zastavit, oddělat mobil z držáku, cvaknout fotku, přidělat mobil to je minimálně dvacet vteřin. Tři fotky a máte minutu ztrátu. I proto mi v jedné náročné strži, kterou je nutné zdokumentovat, kluci utíkají a do konce etapy už je nedoženu.
Sunu se pomalu dál po trati, raduju se ze sjízdných úseků, protože vím, že za pár minut přijde další masakr. Ale vše stojí za to, protože trasa vede místy, kam bych se sám od sebe asi nevydal.
Po sedmi hodinách jsem v cíli. Sud s pivem je naražený, polévka se hřeje. Nacházím dokonce volnou postel, respektive půlku manželské postele, jsem zvědav, s kým jí budu sdílet. Sprcha smývá bláto, bolest i únavu, nálada u pivka a guláše je senzační. Zatímco dojíždějí poslední opozdilci, od ohně začínají znít táborové písně.
Výsledky mě příliš nezajímají, mám dobrý pocit, že jsem první etapu dal nad očekávání ve zdraví, v solidním čase a nebyl jsem poslední. A i kdybych byl, co na tom.
Sobota – podruhé (2. etapa) – 75 km / 1850 m
Tím šťastným na druhé půlce dvoupostele byl Honza Burian. Masher reprezentující Sokol Maxičky. Zamlaskat na mě musel prý jenom jednou. S Honzou je sranda a do konce zájezdů se oslovujeme táto a mámo. Teď mě napadá, proč zrovna já jsem máma?
Ráno je trochu hektické. Čeká nás královská etapa dlouhá 74 km, která vede přes vrcholy čtyř vysokých kopců v okolí, díky čemuž je celkový výškový výstup ke dvěma kilometrům. Bojím se, abych nezatmil, a tak využívám možnost jít na trať v tzv. pre-startu o hodinu dřív než hlavní pole. Takže rychle nabalit věci, zkontrolovat kolobku, vdechnout snídani a jde se na to.
Společně se mnou na startu stojí dalších pět šest souputníků, kterým stálo za to stejně jako mě přivstat si. Prvních deset kiláků jedeme více méně spolu. Šetřím síly, čelo mi ujíždí. Je mi ale líto nefotit, a tak mě dojíždí chlapík, ze kterého se vyklubává Honza Hromádko, ročník 1954. Hodně kilometrů jedeme společně a kromě toho, že makáme, parádně si popovídáme. Kéž bych měl v 67 letech takovou fyzičku jako on. Honza není úplně upovídaný, ale když něco řekne, stojí to za to. Při jednom dlouhém bahnitém úseku, který projíždíme jako šneci, Honza utrousí: “Jo, jo, v blátě jsme si všichni rovni.” To by se dalo tesat. Asi na 20. kilometru mě přepadá neočekávaný nával energie, a tak Honzovi nediplomaticky ujíždím. Po pár dalších kilometrech mě dojíždí hlavní peloton, kluci jedou fakt bomby.
Drápu se na nejvyšší vrchol Etapáku – Strážiště, které má 744 metrů nad mořem. Občerstvuju se, objímám „tátu“, který se sem shodou okolností taky zrovna vydrápal, ale má naspěch, protože jede o bednu v 50+.
Na druhý vrchol dne – Batkovy – to není zas až taková hrůza a z vrcholu vede pěkný a upravený sjezd. Cesta příjemné utíká k Mladé Vožici. Jsem dobře oblečený a dobře jsem si nadávkoval jídlo, takže se cítím parádně a ani mi nepřijde, že už jsem na cestě sedm hodin.
Když mi GPS ukazuje 8 km do cíle, ale stále nutnost nastoupat ještě 600 výškových metrů, trochu znejistím. Přede mnou jsou poslední dva vrcholy – Malý a především Velký Blaník. Dojíždí mě Bára Horsáková – třetí žena v pořadí, pár kilometrů se jí držím, ale když se pod kopcem na chvilku zastavím, utíká mi.
Na Malý Blanák to ještě docela jde. Z něj ale padám opět hodně do údolí. Na vrchol se škrábu i s koloběžkou po kamenité cestě, se kterou mají problém i pěší. Konečně jsem nahoře, s kamennou tváří odrážím nechápavé pohledy pěších turistů. Odolávám i nástrahám bufetu a těším se na závěrečný sjezd do cíle. Chyba! Až pod kopec nakonec koloběžku nesu na zádech – cesta je pro běžného smrtelníka kvůli kamenům a schodům nesjízdná, tak se svezu až poslední kilák.
V cíli se všichni shodujeme, že táhnout koloběžku na Blaník je totální kravina, ale mnohem horší by bylo neudělat to. V cíli jsem krátce po čtvrté, čas hrubě pod deset hodin a mám spoustu času užít si odpoledne, večer a noc. Jsem se sebou fakt spokojený. Navíc se právě dopékají krůtí stehna – specialita to šéfkuchaře Ládi Bartůňka staršího a piva je stále dost.
Neděle – potřetí (3. etapa) – 56 km / 1080 metrů
To malé pivo s Honzou Vláškem v jednu hodinu po půlnoci bylo asi už navíc, říkám si v šest hodin ráno. Nespal jsem moc dobře, a přestože jsem chtěl na poslední etapu vyrazit tentokrát až s hlavní skupinou v osm, v šest hodin jsem na nohou. Pojedu tedy raději na pohodu v sedm. Balím a oblékám si podobné věci jako včera, zbytek cpu do tašky, kterou nám organizátoři povezou zpět do výchozího bodu v Louňovicích.
Oproti včerejšku je mnohem větší zima. Nedopitá kofola v půllitru zmrzla. Za 15 minut start, hledám svou kolobku, pneumatiky v pořádku, věším na ní brašnu a přístroje, dočepuju vodu do bidonu a ještě stihnu polknout kafe a krajíc chleba se šunkou a sýrem.
Na startu stará dobrá partička. Po startu je to hned do kopce a já cítím, že oproti včerejšku to tak dobré nebude. Přestože je to do kopce, nedokážu se zahřát, navíc mě začíná nepříjemně škrábat v krku a v nose. Čelo mizí daleko přede mnou, neskutečným tempem mi ujíždí i Martin Šuba – 120 kilový pořez z Orlové, který asi cítí šanci stáhnout dohnat v poslední etapě nějaké soupeře před sebou včetně mě, mám na něj jen něco přes dvě hodiny. Přestože my ze druhé polovině pole bereme s rezervou, stejně chtě nechtě závodíme. Vždy je lepší někoho předjet, než být předjetý.
Čeká nás 74 kilometrů jinou trasou, než jsme jeli sem s cca 1200 metry stoupání, dobití jednoho fakt velkého kopce a 15 km před cílem brodění Sázavy. Je fakt zima. Skla automobilů jsou zamrzlá, na travnatých úsecích nám křupe jinovatka pod koly. Počasí má inverzní ráz, takže se stoupající výškou se otepluje. Konečně se trochu ohřívám. Něco na mě ale asi leze, docela dost se potím, takže při dalším sjezdu zase mrznu. Po třech hodinách přemýšlím o polévce a grogu, ale jediná hospoda, kterou potkám, má až od pěti. Zachraňuje mě večerka, ve které si kupuju teplou kolu a chvilku se v krámě ohřeju. Venku sundávám propocené prádlo a beru si z batohu náhradní. Ale jejda, mám tu jen jedno teplé triko, to druhé jsem si nezabalil. No nic, beru si, co je suché a připojuji se k Honzovi Hromádkovi, který zrovna jede kolem. S Honzou to dnes nakonec potáhneme spolu až do cíle.
Společně hlasitě proklínáme autory trati při stoupánáí na Čerčanský Chlum. Honza je stará škola a tak je nazývá zmijemi, ze mě padají i o dost hrubší výrazy. V krpálu na vrchol nás dohánějí Luboš Uličný a Olřich Sova. Na kopci u křížku se odměňujeme krátkou přestávkou se svačinou a krásnými výhledu. Z Chlumu si pak v těsných rozestupech vychutnáváme pěkný sjezd, prakticky až do údolí Sázavy.
Přichází obávaný brod. Není mi opravdu moc dobře, stále mi je velká zima a do vody se mi vůbec nechce. Navíc nemám už vůbec nic na převlečení, vše je totálně propocené. Zachraňuje mě Luboš Uličný, který říká, že zdraví je přednější a máváme na přívoz, který tu naštěstí je a funguje. Mám sice trochu výčitky, že jsem měkký, ale s přihlédnutím k tomu, že v moment, kdy píšu tyto řádky mám mírnou teplotu, kašel a mokrý zábal na krku, to bylo asi rozumné řešení. Olda Sova a po něm i Honza Hromádkou jsou ale srdcaři, berou koloběžky na ramena a vrhají se do sázavských vod. Vše po pás ve vodě dokumentuje fotograf Marčáno a ze břehu jeho družka Pája. Loďku nakonec využívá pouze asi šest lidí, klobouk dolů před těmi, kteří nevyměkli. Moc by mě ale zajímalo, co se honí hlavou převozníkovi ve chvíli, kdy si to k řece přihasí týpek na koloběžce, chvilku lelkuje na břehu, aby se ve chvíli, kdy k němu převozník vyrazí, vrhl do proudu a překonal tok po svých…
No nic, jsme na druhé straně a před námi je posledních patnáct kilometrů. Je to sice do kopce, ale většinou se to dá jet. Dokonce trochu zasvítí sluníčko, takže se konečně trochu zahřívám. Jedeme krásným krajem, okolo Hrusic, kde čerpal inspiraci Josef Lada. Závěr Etapáku 2021 je prostě za odměnu.
Do cíle dojíždím společně s Honzou Hromádkou těsně před druhou v čase těsně pod sedm hodin. Blahořejeme si k úspšnému zdolání trati, myjeme koloběžky, převlékáme se do suchých a čistých věcí. Sál hospody je příjemně vytopen, čaj je horký, jídla je dosta a je vynikající. Po hodině a půl jsou v cíli všichni, kteří na trať dnes vyrazili a můžou se vyhlásit výsledky.
Ze 35 účastníků dokončilo všechny etapy 29 lidí. Celkově zvítězil Martin Kadlec, který těch 193 kilometrů prolétl za 13 hodin a 40 minut, tedy průměrnou rychlostí přes 14 km/h, což mi hlava nebere. Druhý byl Karel Cvalín, což je pro mě také vzhledem k jeho výkonům u táborového ohně nepochopitelné. Třetí skončil Honza Bouda, který taktéž velice intenzivně laskal každý večer sladké dřevo. Kategorii nad 50 let vyhrál Holanďan Rodger Hulsebos, druhý byl přes velké bloudění v první etapě Václav Bořík Houška a třetí Jan “táta” Burian. Ženy vyhrála Martina Kadlecová, před slovenkou Michaelou Rosovou a Barborou Horsákovou. Já byl velice spokojený s celkovým 23. místem a celkovým časem pod jeden den. Parádní dřevěnou medaili pro “finishery” řadím hodně vysoko.
Úterý – dohra
Vrátím se ke srovnání Etapáku se sexem. Těsně po něm se v člověku mísí pocity radosti, že už to má za sebou se smutkem, že končí něco, co stálo za to. Ve chvíli, kdy si mačkám citrón do dalšího čaje s medem a sypu do sebe další hrst céčka, jsem skálopevně rozhodnut, že příště si to s Etapákem přijedu rozdat znovu. A budu ještě lepší a připravenější než na ten letošní.
Poděkování patří všem kamarádům, kteří mě naprosto přirozeně přijali mezi sebe a hlavně organizátorům, protože to byl koncert.
Těším se na vás v cíli neznámém, prý už na přelomu dubna a května, tentokrát v jižních Čechách. Ahoj!
Míra Oros, gomirago.cz
