Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

Etapák 2021 – něco jako sex

S Etapákem je to jako se sexem. Strašně se těšíte, vše vidíte v růžových barvách, ale když na něj dojde, je potřeba dost se snažit, aby z toho nebyla ostuda.

Čtvrtek – předehra (prolog) – 3,9 km / 90 metrů

V Louňovicích se scházíme okolo čtvrté odpoledne, abychom si od pěti hodin dali zahřívací čtyřkilometrové kolečko. Je to dobrý nápad. Prolog má vše, co ve třech chystaných etapách potkáme – je navigačně složitý, má kamenité sjezdy i prudké výstupy, navíc prší a terén je podmáčený a blátivý. Ideální pro otestování uchycení přístrojů a sžití se s gpskou.

Ladislav Bartůněk – hlavní časoměřič a servisák

Poprvé špatně uhýbám hned na první odbočce, stejně tak jako Jarda Tlapa, který jede půl minuty po mě. Celkově si k trati přidávám asi 400 metrů. Přicházím při tom ale na systém, jak a na co používat přístroje, které s sebou mám. Díky tomu už po zbytek Etapáku prakticky nebloudím. Zjišťuji také, že vézt po celou dobu kameru na řídítkách je nesmysl, uklepe se po kilometru. Celkově 28. místo, mohlo to být lepší…

Jarda Tlapa mě sice porazil, ale také třikrát bloudil

Ubytování, sprcha, večeře, úvodní rozprava, pár piv na dobrou noc a jde se spát. Těším se, ale asi toho moc nenaspím.

Na startovní listině je nakonec 29 mužů a 6 žen
Hlavní organizátoři – Tomáš Pelc, Marčáno, Honza Valášek a Láďa Bartůněk

Pátek – poprvé (1. etapa) – 58 km / 1333 metrů

Nocleh na pětilůžkovém pokoji má své kouzlo. Dlouho do noci jsme ale vstřebávali dojmy z prologu, seznamovali se a ladili formu. Je jasné, že se tady sešla parádní parta bláznů, kteří si vůbec první terénní koloběžkový závod nemohli nechat ujít. Jsou tu i kluci z Holandska, Rakouska a Německa, holčina ze Slovenska, mix sportovců od třicítky skoro do sedmdesátky.

Poslední přípravy a nakládání bagáže

Balíme věci, další dvě noci budeme v cíli neznámém, kam nám organizátoři převezou po jedné tašce. První etapa vede podobně jako ty ostatní co nejmíň civilizací, takže je potřeba dobře zabalit věci, které si člověk poveze. Náhradní oblečení, něco k jídlu a pití, nářadí, pumpičku, lepení, powerbanku… Za deset minut start a jsem relativně spokojen. Batůžek na zádech skoro necítím a malá brašna na řídítkách zatím docela drží.

Můj soutěžní stroj – Kickbike Cross Fix

Půl deváté a jsme na trati. Před sebou máme nějakých 58 km s cca 1400 nastoupanými metry. Po deseti kilometrech mám pocit, že zbytečně moc závodím, a tak trochu zvolňuju. Zatím úplně nevím, od jak prudkého kopce je přijatelné koloběžku vést. Super školu mi v tomto ohledu dávají Tomáš Hájek a Roman Srb, tedy tým Toothy Frogs, kteří mě v půlce trati dohánějí. „Tlač to vždycky, když ti přijde, že jet je blbost. Důležitý ale je pořád se sunout kupředu,“ dává mi cennou radu Roman. Kluci jedou fakt neskutečně efektivně. Snažím se jich držet, na 40. km v Divišově slibují pivo. Hospodu ale zamítají, vdechujeme alespoň plechovkovou plzeň z večerky.

Pivko s Tomášem a Romanem – týmem Toothy Frogs

Průběžně alespoň na mobil fotím. Pokud bych chtěl opravdu závodit, musel bych na to zapomenout. Zastavit, oddělat mobil z držáku, cvaknout fotku, přidělat mobil to je minimálně dvacet vteřin. Tři fotky a máte minutu ztrátu. I proto mi v jedné náročné strži, kterou je nutné zdokumentovat, kluci utíkají a do konce etapy už je nedoženu.

Jedna z mnoha nástrah
Když sjezd polomem, tak tedy sjezd polomem
Tady vidím kluky naposledy

Sunu se pomalu dál po trati, raduju se ze sjízdných úseků, protože vím, že za pár minut přijde další masakr. Ale vše stojí za to, protože trasa vede místy, kam bych se sám od sebe asi nevydal.

Bahnem…
Po lesní cestě…
I podél potoka…

Po sedmi hodinách jsem v cíli. Sud s pivem je naražený, polévka se hřeje. Nacházím dokonce volnou postel, respektive půlku manželské postele, jsem zvědav, s kým jí budu sdílet. Sprcha smývá bláto, bolest i únavu, nálada u pivka a guláše je senzační. Zatímco dojíždějí poslední opozdilci, od ohně začínají znít táborové písně.

Sprchu potřebujeme oba – já i koloběžka
Od ohně už zní tóny sladkých dřev
A guláš od Ládi Bartůňka staršího je luxusní a je ho dost

Výsledky mě příliš nezajímají, mám dobrý pocit, že jsem první etapu dal nad očekávání ve zdraví, v solidním čase a nebyl jsem poslední. A i kdybych byl, co na tom.

Sobota – podruhé (2. etapa) – 75 km / 1850 m

Tím šťastným na druhé půlce dvoupostele byl Honza Burian. Masher reprezentující Sokol Maxičky. Zamlaskat na mě musel prý jenom jednou. S Honzou je sranda a do konce zájezdů se oslovujeme táto a mámo. Teď mě napadá, proč zrovna já jsem máma?

Najdi svou koloběžku

Ráno je trochu hektické. Čeká nás královská etapa dlouhá 74 km, která vede přes vrcholy čtyř vysokých kopců v okolí, díky čemuž je celkový výškový výstup ke dvěma kilometrům. Bojím se, abych nezatmil, a tak využívám možnost jít na trať v tzv. pre-startu o hodinu dřív než hlavní pole. Takže rychle nabalit věci, zkontrolovat kolobku, vdechnout snídani a jde se na to.

Společně se mnou na startu stojí dalších pět šest souputníků, kterým stálo za to stejně jako mě přivstat si. Prvních deset kiláků jedeme více méně spolu. Šetřím síly, čelo mi ujíždí. Je mi ale líto nefotit, a tak mě dojíždí chlapík, ze kterého se vyklubává Honza Hromádko, ročník 1954. Hodně kilometrů jedeme společně a kromě toho, že makáme, parádně si popovídáme. Kéž bych měl v 67 letech takovou fyzičku jako on. Honza není úplně upovídaný, ale když něco řekne, stojí to za to. Při jednom dlouhém bahnitém úseku, který projíždíme jako šneci, Honza utrousí: “Jo, jo, v blátě jsme si všichni rovni.” To by se dalo tesat. Asi na 20. kilometru mě přepadá neočekávaný nával energie, a tak Honzovi nediplomaticky ujíždím. Po pár dalších kilometrech mě dojíždí hlavní peloton, kluci jedou fakt bomby.

„V blátě jsme si všichni rovni.“ Honza Hromádko, 16. 10. 2021

Drápu se na nejvyšší vrchol Etapáku – Strážiště, které má 744 metrů nad mořem. Občerstvuju se, objímám „tátu“, který se sem shodou okolností taky zrovna vydrápal, ale má naspěch, protože jede o bednu v 50+.

Strážiště, 744 mnm

Na druhý vrchol dne – Batkovy – to není zas až taková hrůza a z vrcholu vede pěkný a upravený sjezd. Cesta příjemné utíká k Mladé Vožici. Jsem dobře oblečený a dobře jsem si nadávkoval jídlo, takže se cítím parádně a ani mi nepřijde, že už jsem na cestě sedm hodin.

Nad Mladou Vožicí

Když mi GPS ukazuje 8 km do cíle, ale stále nutnost nastoupat ještě 600 výškových metrů, trochu znejistím. Přede mnou jsou poslední dva vrcholy – Malý a především Velký Blaník. Dojíždí mě Bára Horsáková – třetí žena v pořadí, pár kilometrů se jí držím, ale když se pod kopcem na chvilku zastavím, utíká mi.

Malý Blaník
Jsou tam a čekají, z hory se ozývá zlověstné dunění…

Na Malý Blanák to ještě docela jde. Z něj ale padám opět hodně do údolí. Na vrchol se škrábu i s koloběžkou po kamenité cestě, se kterou mají problém i pěší. Konečně jsem nahoře, s kamennou tváří odrážím nechápavé pohledy pěších turistů. Odolávám i nástrahám bufetu a těším se na závěrečný sjezd do cíle. Chyba! Až pod kopec nakonec koloběžku nesu na zádech – cesta je pro běžného smrtelníka kvůli kamenům a schodům nesjízdná, tak se svezu až poslední kilák.

Pod Velkým Blaníkem
A na Velkém Blaníku

V cíli se všichni shodujeme, že táhnout koloběžku na Blaník je totální kravina, ale mnohem horší by bylo neudělat to. V cíli jsem krátce po čtvrté, čas hrubě pod deset hodin a mám spoustu času užít si odpoledne, večer a noc. Jsem se sebou fakt spokojený. Navíc se právě dopékají krůtí stehna – specialita to šéfkuchaře Ládi Bartůňka staršího a piva je stále dost.

Zasloužený žejdlík v cíli

Neděle – potřetí (3. etapa) – 56 km / 1080 metrů

To malé pivo s Honzou Vláškem v jednu hodinu po půlnoci bylo asi už navíc, říkám si v šest hodin ráno. Nespal jsem moc dobře, a přestože jsem chtěl na poslední etapu vyrazit tentokrát až s hlavní skupinou v osm, v šest hodin jsem na nohou. Pojedu tedy raději na pohodu v sedm. Balím a oblékám si podobné věci jako včera, zbytek cpu do tašky, kterou nám organizátoři povezou zpět do výchozího bodu v Louňovicích.

Trávou jinovatkou nepokrytě pokrytou

Oproti včerejšku je mnohem větší zima. Nedopitá kofola v půllitru zmrzla. Za 15 minut start, hledám svou kolobku, pneumatiky v pořádku, věším na ní brašnu a přístroje, dočepuju vodu do bidonu a ještě stihnu polknout kafe a krajíc chleba se šunkou a sýrem.

David Pašek a táta Honza Burian

Na startu stará dobrá partička. Po startu je to hned do kopce a já cítím, že oproti včerejšku to tak dobré nebude. Přestože je to do kopce, nedokážu se zahřát, navíc mě začíná nepříjemně škrábat v krku a v nose. Čelo mizí daleko přede mnou, neskutečným tempem mi ujíždí i Martin Šuba – 120 kilový pořez z Orlové, který asi cítí šanci stáhnout dohnat v poslední etapě nějaké soupeře před sebou včetně mě, mám na něj jen něco přes dvě hodiny. Přestože my ze druhé polovině pole bereme s rezervou, stejně chtě nechtě závodíme. Vždy je lepší někoho předjet, než být předjetý.

Vlášku, ty zmije! Aneb stoupání na Čerčanský Chlum

Čeká nás 74 kilometrů jinou trasou, než jsme jeli sem s cca 1200 metry stoupání, dobití jednoho fakt velkého kopce a 15 km před cílem brodění Sázavy. Je fakt zima. Skla automobilů jsou zamrzlá, na travnatých úsecích nám křupe jinovatka pod koly. Počasí má inverzní ráz, takže se stoupající výškou se otepluje. Konečně se trochu ohřívám. Něco na mě ale asi leze, docela dost se potím, takže při dalším sjezdu zase mrznu. Po třech hodinách přemýšlím o polévce a grogu, ale jediná hospoda, kterou potkám, má až od pěti. Zachraňuje mě večerka, ve které si kupuju teplou kolu a chvilku se v krámě ohřeju. Venku sundávám propocené prádlo a beru si z batohu náhradní. Ale jejda, mám tu jen jedno teplé triko, to druhé jsem si nezabalil. No nic, beru si, co je suché a připojuji se k Honzovi Hromádkovi, který zrovna jede kolem. S Honzou to dnes nakonec potáhneme spolu až do cíle.

Na Čerčanském Chlumu

Společně hlasitě proklínáme autory trati při stoupánáí na Čerčanský Chlum. Honza je stará škola a tak je nazývá zmijemi, ze mě padají i o dost hrubší výrazy. V krpálu na vrchol nás dohánějí Luboš Uličný a Olřich Sova. Na kopci u křížku se odměňujeme krátkou přestávkou se svačinou a krásnými výhledu. Z Chlumu si pak v těsných rozestupech vychutnáváme pěkný sjezd, prakticky až do údolí Sázavy.

Brod překonaný námořnickým způsobem

Přichází obávaný brod. Není mi opravdu moc dobře, stále mi je velká zima a do vody se mi vůbec nechce. Navíc nemám už vůbec nic na převlečení, vše je totálně propocené. Zachraňuje mě Luboš Uličný, který říká, že zdraví je přednější a máváme na přívoz, který tu naštěstí je a funguje. Mám sice trochu výčitky, že jsem měkký, ale s přihlédnutím k tomu, že v moment, kdy píšu tyto řádky mám mírnou teplotu, kašel a mokrý zábal na krku, to bylo asi rozumné řešení. Olda Sova a po něm i Honza Hromádkou jsou ale srdcaři, berou koloběžky na ramena a vrhají se do sázavských vod. Vše po pás ve vodě dokumentuje fotograf Marčáno a ze břehu jeho družka Pája. Loďku nakonec využívá pouze asi šest lidí, klobouk dolů před těmi, kteří nevyměkli. Moc by mě ale zajímalo, co se honí hlavou převozníkovi ve chvíli, kdy si to k řece přihasí týpek na koloběžce, chvilku lelkuje na břehu, aby se ve chvíli, kdy k němu převozník vyrazí, vrhl do proudu a překonal tok po svých…

A brod překonaný srdcařským způsobem

No nic, jsme na druhé straně a před námi je posledních patnáct kilometrů. Je to sice do kopce, ale většinou se to dá jet. Dokonce trochu zasvítí sluníčko, takže se konečně trochu zahřívám. Jedeme krásným krajem, okolo Hrusic, kde čerpal inspiraci Josef Lada. Závěr Etapáku 2021 je prostě za odměnu.

Do cíle dojíždím společně s Honzou Hromádkou těsně před druhou v čase těsně pod sedm hodin. Blahořejeme si k úspšnému zdolání trati, myjeme koloběžky, převlékáme se do suchých a čistých věcí. Sál hospody je příjemně vytopen, čaj je horký, jídla je dosta a je vynikající. Po hodině a půl jsou v cíli všichni, kteří na trať dnes vyrazili a můžou se vyhlásit výsledky.

V cíli v Louňovicích po více než 190 km

Ze 35 účastníků dokončilo všechny etapy 29 lidí. Celkově zvítězil Martin Kadlec, který těch 193 kilometrů prolétl za 13 hodin a 40 minut, tedy průměrnou rychlostí přes 14 km/h, což mi hlava nebere. Druhý byl Karel Cvalín, což je pro mě také vzhledem k jeho výkonům u táborového ohně nepochopitelné. Třetí skončil Honza Bouda, který taktéž velice intenzivně laskal každý večer sladké dřevo. Kategorii nad 50 let vyhrál Holanďan Rodger Hulsebos, druhý byl přes velké bloudění v první etapě Václav Bořík Houška a třetí Jan “táta” Burian. Ženy vyhrála Martina Kadlecová, před slovenkou Michaelou Rosovou a Barborou Horsákovou. Já byl velice spokojený s celkovým 23. místem a celkovým časem pod jeden den. Parádní dřevěnou medaili pro “finishery” řadím hodně vysoko.

Úterý – dohra

Vrátím se ke srovnání Etapáku se sexem. Těsně po něm se v člověku mísí pocity radosti, že už to má za sebou se smutkem, že končí něco, co stálo za to. Ve chvíli, kdy si mačkám citrón do dalšího čaje s medem a sypu do sebe další hrst céčka, jsem skálopevně rozhodnut, že příště si to s Etapákem přijedu rozdat znovu. A budu ještě lepší a připravenější než na ten letošní.

Poděkování patří všem kamarádům, kteří mě naprosto přirozeně přijali mezi sebe a hlavně organizátorům, protože to byl koncert.

Těším se na vás v cíli neznámém, prý už na přelomu dubna a května, tentokrát v jižních Čechách. Ahoj!

Míra Oros, gomirago.cz

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

První dvě etapy, prvních 200 km

Jsme za třetinou celé trasy a máme za sebou odpočinkový den. Zatím vše klape podle plánů a představ. Nic mě nebolí víc, než by mělo, spolupráce s ostatními členy týmu funguje, technika je spolehlivá. Mám čas užívat si to, už jsem poznal i některé své stránky, které jsem do dneška nepoznal. Je to jízda.

Start v Paříži se v pátek 23. července v 10 hodin povedl. Čekal jsem možná o trochu méně komorní atmosféru, věřil jsem, že akce přiláká i nějaké krajany, případně nějaká naše a místní média. Především kvůli tomu, aby větší publicita pomohla k větší propagaci faktu, že se budeme cestou pokoušet vybírat peníze pro Pomozte dětem. Lidé z velvyslanectví v čele s panem velvyslancem nám zajistili zázemí a dopoledne celou akci odstartovali. Ty bláho, já fakt už jedu! Jízda Paříží byla divoká, užil jsem si jízdu podél kanálů, velkým lesoparkem, ale nejlepší to bylo stejně na venkově. Vanul poměrně silný protivítr a bylo velké horko. Nakonec z toho ale bylo pěkných 111 km s cílem v Compiégne.

V sobotu 24. července jsem si přivstal. Odstartoval jsem v půl sedmé a s příjemným větříkem do zad jsem se sunul po naplánované trati. Opět pěkná jízda podél vodních kanálů, vodu jsem si doplnil u paní v květinářství, vetřel jsem se i na jednu narozeninovou oslavu a získal tak jedno pivko zdarma. Závěr etapy byl neskutečně příjemný. Vypadalo to, že zmoknu a hledal jsem přístřešek. Ve vesničce Marly Gomont jsem zahlédl nádraží. Tam se schovám, pomyslel jsem si. Nebylo to ale nádraží, byla to restaurace, která vypadala jako nádraží. Personál i hosté byli velice milí a okamžitě se se mnou dali do řeči, půvabná barmanka mi strčila do ruky natočené pivo, provozní Estelle přislíbila možnost zaparkovat auto, připojit elektřinu a doplnit vodu. Korunu všemu nasadil majitel Marco, který se mě zeptal, kolik že nás dohromady je a že nás zve na večeři. Na tacháku už jsem měl 107 kilometrů, tak kam se hnát, když je tady hezky. Kluci přijeli, postarali jsme se o auto, dali jsme si vynikající večeři o mnoha chodech a pak si s místními povídali a povídali, o tom, proč tu jsme a co ještě plánujeme. Poděkovali jsme nálepkou Go Mira Go!, kterou dáváme všem, kteří nám pomůžou a kolem půlnoci byli na kutích. Když jsem druhý den brzy ráno odjížděl, měl jsem slzy v očích. Tohle bylo tak, jak to má být.

Pokračování příště…

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

1,5 hodiny do startu: Jdeme na to + tisková zpráva

Přátelé, je pátek 23. 7. 2021 8:22. Za hodinku a půl startuje velejízda Go Mira Go! z Paříže do Prahy. Dobře jsem se vyspal, vše je nachystáno jdeme na to!

První etapa měří 114 km a má převýšení kolem 600 metrů. Pojedu ji na pohodu, takže pojedu s přestávkami cca 10 – 12 hodin. Nocovat bychom měli někde kolem města Compiégne. Detail trasy je zde: https://mapy.cz/s/molusagulo.

Jdu se chystat, držte palce.

Míra Oros, Paříž, 23. 7. 2021

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

2 dny do startu: Jedeme do Paříže!

Tento zápis do Reportáže psané na stupátku začínám psát na zadní sedačce osobáku, který nás veze z Ústí nad Labem do Nýřan, kde si převezmeme obytné doprovodné vozidlo a vyrazíme na cesty. Řídí kamarád Cíba, který mě před deseti lety doprovázel na mé cestě za světovým rekordem na motorovém padáku, vedle něj sedí Tomáš Čapek, který mě bude doprovázet letos. Povídají si, sdílí zkušenosti a je to fajn. Vedle mě sedí Vladimír Cettl, kamarád a fotograf, který nás bude doprovázet v první třetině cesty až do Bruselu.

Vladimír Cettl v roli provianťáka v Domažlicích

Cíba už mě zná, takže pro něj, na rozdíl od Tomáše a Vladimíra nebylo překvapením, když na počátku dne neviděli toho usměvavého a pohodového „Mirečka“, ale zamračeného a trochu nervózního „pana Orose“. Moc jsem toho nenaspal, do jedenácti večer jsem si chystal koloběžky, vybavení a věci na sebe, vstával jsem ve čtyři a ještě doháněl nějaké resty, abych vyrazil s co nejčistší hlavou. Na rozloučení s rodinkou zbyla jen půlhodinka. Kluci se taky jistě dlouho balili a museli vyřešit spoustu věcí, aby se mohli „zdejchnout“. Přesto si hned na začátku naší cesty museli od „pana Orose“ vyslechnout, že nejedeme na výlet a že sranda bude, pouze bude-li všechno fungovat. Máme jasno, z pana Orose je zase Mireček a na palubě vládne pohoda. Začínám se zase těšit a myslím, že se těší i kluci.

Vlevo Míra, vpravo Cíba – tým XCzech 2011, který se tehdy zapsal do Guinnessovky. Mimochodem, ještě tam furt jsme. 🙂

Rád bych se vrátil k dilematu, které jsem řešil v posledním zápisu. Jet nebo nejet přes území zasažené katastrofálními povodněmi? Nakonec jsme se rozhodli jet podle původního plánu. Anketa na webu sice nedopadla naprosto jednoznačně, spíš šlo o plichtu, rozhodly ale vzkazy a názory hned několika lidí, kterých si vážím a na které dám. Pár z nich si dovolím citovat.

Kyriakos Tselidis: Jel bych původní trasu a vzkázal bych jím, že jsme s nimi. V roce 2018 jsme běželi z Maratonu do Athén přes požáry velmi postižené města Mati a Rafina (požáry si vyžádaly více jak 70 mrtvých). Bylo to neskutečně dojemné. Všichni maratónci svou registrací podpořili tuto oblast. Podél trati stáli a fandili lidé v černých trikách s nápisy Děkujeme! Mirečku, kamaráde… „člověk plánuje a bůh se směje“. Drž se svého plánu a trasy, kterou sis vytýčil. Nikde neuhýbej a ničeho se neboj. Těším se na Tebe v cíli

Pavel Endršt: Držím palce, jsi borec! Jasně původní trasa! Není to žádná no go zóna nebo Černobyl, je to přírodní katastrofa, i když má bohužel obrovské následky! A ta tvoje „pakárna“ bude pozitivním přínosem pro ty lidi v těchto oblastech, i když jimi budeš jen projíždět! Vsadím se, že nikdo z normálních lidí z této oblasti by si nepřál, abys kvůli tomu měnil plány! Jeď a užij si to.

Miroslav Hrábě Rosendorf: Hlasoval jsem pro původní plán. Tvoje cesta nabere další dimenzi, rozhodně nemusíš být jen za čumila. Držím ti palce, Míro.

Barbora Tučková Rychtaříková: Hlasovala jsem a mám potřebu to okomentovat. Jet původně naplánovanou trasou je prostě větší výzva a nikdy nevíš, co Tě tam čeká. Tvůj předpoklad může být lichý, zároveň jsem přesvědčená, že pokud ne, tak to dáš. Ten plán ty trasy vznikl z nějakého důvodu. Věř v synchronicitu a jdi do toho. Máš na to!

Zásadní byl ale vzkaz, který mi poslal přes Messenger český mluvící německý novinář Steffen Neumann:

Poslal(a) Steffen, 19. červenec v 10:46
Ahoj Míra, za čumila určitě nebudeš. Navíc je to jen kus tvé cesty. Z tohoto důvodu bych se nenechal odradit. Jistě, bude to tam letos jiné, ale může to působit i dobře, že jsi taková první vlaštovka naděje. Zdraví Steffen

Takže jedem! Za chvíli jsme v Nýřanech, čeká nás parádní den a pak ještě spousta dalších!

Míra Oros, někde mezi Prahou a Plzní, 21. 7. 2021

Dovětek

Teď už je něco kolem desáté večer. Sedíme v obytňáku a jedeme na západ. Doladili jsme detaily na autě, dokoupili, co chybělo, nakoupili proviant a v domažlickém pivovaru jsme si dali skvělou večeři.

Já mám za úkol během Go Mira Go! aspoň pět kilo zhubnout,
Tomáš Čapek alespoň pět kilo ztloustnout. 🙂

Mám za sebou pěknou třicetikilometrovou projížďku Plzeňskem a Domažlickem, v Ivecu Track Centrum jsme poznali nové fajn lidi a rád jsem viděl i otce značky obytných vozů KRS Tomáše Krse.

V Iveco Truck Centru si přebíráme od Jiřího Janky
vůz Fiat Ducato s vestavbou KRS Sport Line

Tak teď už se jen dokodrcat do Paříže, všichni jsme trochu unavení, tak snad to zvládneme bez úhony. Zítra nás čeká odpočinkový den v Paříži s odpolední procházkou a focením na zajímavých místech a podvečerní setkání s panem velvyslancem. A v pátek konečně start. Je to všechno fajn, ale už abych byl na cestě.

S Tomášem Krsem v sídle firmy KPS Automobile v Malém Malahově
– v cíli dnešní zkušební třicetikilometrové etapy.

Ahoj v Paříži!

Perličky, poznatky, poznání a rady z dnešního dne:

  • Když přijmeš pozvání do nějaké chatovací skupiny, čti příspěvky v ní.
  • Po třetí vypálené pojistce za sebou tam už čtvrtou nedávej. Dát tam silnější nepomáhá, praskne nějaká jiná, nebo to začne hořet.
  • Jedeš-li někam tisíc kilometrů autem, vypni si vyhýbání se rychlostním silnicím, budeš tam dřív. Na koloběžce to udělej opačně, jízdou po dálnici to neuspěcháš.
Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

6 dní do startu: Má smysl jet územím zasaženém neštěstím? Poraďte.

Hluboce soucítím se všemi, kterým v posledních dnech vzaly živly střechu nad hlavou, majetek, ale hlavně jejich nejbližší. A přemýšlím o tom, zda je vhodné pokoušet se jet právě po trase, kterou jsem vymyslel už před mnoha týdny. Vede totiž právě po zemích, které právě teď bojují s následky katastrofálních bleskových povodní.

Neustále mluvím a píšu o tom, že můj koloběžkový velevýlet není jen o extrémním sportovním výkonu. Je o vyčištění mysli, meditaci, uklidnění a přemýšlení o dalším směřování. A také o setkávání s lidmi a vzájemném sdílení radostí a starostí. Bojím se, že pokud pojedu po trase, kterou jsem si stanovil, bude to tentokrát spíše o sdílení starostí.

Německo, Belgii a Lucembursko zasáhly katastrofální bleskové povodně. Nejvíce postiženým územím bych měl projíždět za týden a něco. V té době budou místní ještě jistojistě bojovat s „fyzickými“ následky katastrofy, s těmi psychickými se někteří nevypořádají nikdy. Jasné je, že půjde o území zmaru, beznaděje a neštěstí. Mám obavu, že pokud tudy pojedu, budou mě místní vnímat jako cynického čumila, který místo toho, aby pomohl, jede okolo na výlet. Já si ale říkám, že bych právě mojí přítomností a sdílením pocitů, které budu mít, mohl pomoct povzbudit solidaritu lidí v Česku. Vím, solidarita dostala za poslední měsíc a vlastně i více než rok hodně zabrat – covid, tornádo… Naši lidé se vždy dokázali navzájem podpořit. Co myslíte? Mám se pokusit dodržet stávající trať, nebo raději vymyslet nějakou alternativu?

Dokážu si představit, že tuto trasu pojedu třeba až za rok. Tato jízda by mohla být věnována právě obětem letošní přírodní katastrofy v Německu, Belgii a Lucembursku. A letos bych si mohl splnit jeden z dalších dílčích cílů – propojit nejsevernější, nejvýchodnější, nejjižnější a nejzápadnější bod České republiky. Možná by ve výsledku vzhledem k okolnostem byla jízda okolo České republiky a setkávání se s Čechy efektivnější. Nevím, zkuste poradit.

Opravdu mě zajímá váš názor. Pokud můžu požádat, poraďte mi a dejte svůj hlas jedné z možných alternativ v následujícím formuláři.

Díky moc, mějte se fajn a držte se!

Míra Oros, Ústí nad Labem, 17. 7. 2021

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

8 dní do startu: Jsem tlustej a všechno mě bolí!

Takhle jsem si to teda nepředstavoval… V této fázi příprav už jsem měl mít shozený přední tukový nárazník a má tělesná schránka se měla tetelit blížící se formou a těšením se na výkon. Jaká je realita? Jsem tlustej a všechno mě bolí!

Patrně se dostavilo něco na způsob cestovní horečky. Poslední týdny jsem byl organizací Go Mira Go! docela pohlcen. Trochu jsem ale i trénoval, odpočíval a pracoval. Na Slovensku jsem si dal s rodinkou pár parádních a náročných výšlapů, dorazil jsem se několika nordic walking výběhy. Na pár dnů jsme vyrazili i do lázní, kde jsem taky trochu trénoval a odborníci mi udělali servis na tělesné schránce. Během toho všeho jsem dolaďoval detaily trasy, komunikoval s partnery a podporovateli. Zbývající dny do startu mizí kosmickou rychlostí. Asi mě trochu tahá pravé lýtko, maličko pobolívá pravé koleno, záda dostala v lázních zabrat a v hlavě se mísí spousta pocitů. Když se vidím na fotkách nebo na videu říkám si, jestli si toho tenhle tatík nenaložil moc. Panika!

Jak by řekl klasik, je to tady – trudomyslnost. Na její zahnání nemám píseň do nepohody nebo míč, jako polární výprava českých Sokolů ze hry Járy Cimrmana. Já na ni mám lidi okolo sebe. Včera to vše začalo perfektním a vstřícným přijetím v Yedoo, kde si servisák Martin Kadlec vzal na starost mé koloběžky. Pak jsem byl na návštěvě Nadace rozvoje občanské společnosti, která je spoluorganizátorem sbírky Pomozte dětem. Popovídal jsem si se šéfkou Nadace Taťánou Plecháčkovou a jejími kolegyněmi a musím říct, že téhle organizaci věřím. Jsem rád, že pojedu právě s Kuřetem na dresu. Včera jsem taky navštívil rádio Impuls, které projevilo zájem pravidelně o Go Mira Go! informovat. Pokud to dopadne, uslyšíte každý den v dopoledním vysílání Impulsu aktuální informace přímo „ze stupátka!. Den jsme zakončili „poradou“ s realizačním týmem a pár dobrými lokálními pivky.

Dnes jsem si byl vyzvednout pitný režim, který bude sestávat z Bílinské kyselky a sportovních a energetických nápojů HEAD DRINKS. V Bílině jsem si bezvadně popovídal s Ivou Poláčkovou z BOHEMIA HEALING MARIENBAD WATERS a.s., která ví o léčivých pramenech a lázních snad všechno. A je na ní vidět, že svou práci dělá ráda. Dorazil také balíček od Kalas Sportswear s bidony a dalšími drobnostmi, které mi zpříjemní jízdu. Motivující je, že všichni, kteří se připojili, jsou milí a vstřícní, fandí nám a jsou si jistí, že to dáme.

Vida, vypsal jsem to ze sebe a mám pocit, že pár centimemetrů okolo pasu zmizelo. A ty bolístky taky tak nějak polevují. Ono to půjde…

I když, necelých osm dní do startu. Ajajaj!

Míra Oros, Ústí nad Labem, 15. 7. 2021

 

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

16 dní do startu: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby

Zdravím vás z rodinné dovolené na Slovensku! Malá Fatra je krásná, všichni si to tu moc užíváme, i když jsme dovolenou letos i kvůli mě pojali trochu sportovněji. Dopoledne chodíme dlouhé výlety s velkým převýšením, já si ještě odpoledne nějaký ten výškový metr dávám sólo. Je třeba otestovat tělo, svaly a klouby – pokud vydrží ten nápor tady, vydrží ho i na přelomu července a srpna – kdy většinu zátěže a nárazů bude muset vydržet konstrukce mé koloběžky Yedoo Wolfer.

Ve volných chvílích samozřejmě ladím harmonogram, organizaci a další potřebné věci týkající se Go Mira Go! Mám velkou radost se vstřícnými kroky českých zastupitelských úřadů v Paříži, Bruselu i Lucemburku a Berlíně, které nás při naší cestě podpoří zázemím a ochrannou rukou při cestě po „jejich“ území.

Stejně velkou radost mám z přístupu několika lidí a firem, od kterých „na poslední“ chvíli něco potřebuji. Například jsem si vymyslel, že bych mohl jet v dresu v barvách České republiky. Nikdy jsem si žádný dres vyrábět nenechal a tak jsem si na internetu našel několik výrobců. První dva, kterým jsem volal, mi vzali trochu vítr z plachet, protože „jsem si vzpomněl příliš pozdě“, „mají toho až nad hlavu“ nebo dokonce, že „takhle se to nedělá a když řeším tyhle věci na poslední chvíli, nebudí celá akce příliš důvěry“. Přitom stačí na jasně položený dotaz odpovědět ano, nebo ne, vzájemné školení si můžeme odpustit, není nám deset, že? Zvlášť když si dresy chcete normálně koupit.

Třetí telefonát byl naštěstí trefa do černého. Dovolal jsem se do firmy GD Sportswear do Prostějova, kde se mě ujal Filip Kolba. Během pár minut jsme si vyjasnili mé představy a jejich možnosti, Filip mi zadal termíny pro dodání podkladů. Ty jsem splnil – s Kamilem Večeřou jsme v bleskovém času vymysleli a vyrobili logo akce – je nádherné, díky Kamile!, vše jsme odladili, spočítali a světe div se, dresy už se vyrábějí – a budou parádní. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Do stejného „pytle“ lidí, pro které neexistuje, že něco neexistuje, hážu i spolehlivé parťáky, se kterýma ale spolupracuji dlouhodobě. Jsou zvyklí na to, že když vidí moje číslo nebo e-mail, bude to hořet. Ale že to asi bude mít smysl. Dnes zmíním dva – Pavla Lána a jeho grafické studio ZOOM z Ústí nad Labem. Bylo by fajn mít polepené doprovodné auto – ideálně na magnetické fólii, abychom neničili krásný lak – prodejci by následně to auto chtěli ještě prodat, že? Není problém! Pavel Lán to zařídí! Díky!

A když už budeme na těch ambasádách a setkáme se s velvyslanci a dalšími vzácnými lidmi, chtělo by to držet alespoň nějaký slušný dres kód, že? Píšu Stáně z firmy EASY Point s.r.o. z Valtířova u Ústí nad Labem, zda by nám dokázali do našeho odjezdu vyrobit polokošile s krátkým a dlouhým rukávem s logem Go Mira Go! a Kuřetem. První odpověď zní, že jsem si asi vzpomněl fakt pozdě, ale já tuším, že není ještě rozhodnuto. A nepletu se, červíček hlodá, a přestože nejde o žádný megakšeft, druhý den dostávám odpověď, že to tedy nějak do našeho odjezdu stihnou. Kdo chce hledá způsoby… Ale to už tu bylo. Díky Stáňo, díky Štěpáne!

A tak je to se vším. Už jsem to někde psal, ale děláte-li akci narychlo, musíte být připraveni na improvizaci. Zároveň se ale nesmíte spokojit s málem a rezignovat na snahu, snažit se do poslední chvíle bojovat, aby vše bylo co nejlepší. Jenom tak si můžete říct, že jste udělali maximum možného, nejlépe jak jste to dovedli. A stejně tak to budou cítit ti, kteří do toho jdou s vámi.

Míra Oros, Biely Potok u Terchové, 7. 7. 2021

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

21 dní do startu: Pojedeme pro Kuře!

Už to můžu říct nahlas. Pojedeme pro Kuře! Nikoliv pro to vodňanské, ale pro to, které má v logu veřejná sbírka Pomozte dětem. Za tímto charitativním projektem stojí Nadace rozvoje občanské společnosti, se kterou jsem 1. 7. 2021 podepsal smlouvu o spolupráci.

Jak to bude fungovat?

U FIO Banky už mám na projekt Go Mira Go! založený transparentní účet (2002003482/2010). Transparentní proto, že se můžete kdykoliv podívat, co se na něm děje. Na tento účet vložím před odjezdem do Francie sám své vlastní peníze, které by měly v pohodě pokrýt na náklady spojené s cestou tam i zpět – na naftu do doprovodného auta, na jídlo pro mě a Tomáše a na případné další výdaje. Další peníze nám přislíbili na účet vložit naši sponzoři – o těch se v deníčku zmíním někdy příště. A věřím, že nějaké peníze připlují i od našich fanoušků a lidí, které potkáme poštou.

Vtip je ale v tom, že se budeme snažit vyjít pouze a jenom s tím mým vlastním vkladem a ani ten třeba nevyčerpat. Všechny ostatní peníze chceme poslat do sbírky Pomozte dětem. Prostě co zbyde po dojezdu do cíle na účtu, to pošleme Kuřeti. Jak hospodaříme si budete moct klidně průběžně kontrolovat.

Jak přispět do sbírky Pomozte dětem prostřednictvím projektu Go Mira Go!
se dozvíte na této stránce.

Těším se na vaše příspěvky, těším se na vzkazy, které budete psát do zprávy pro příjemce, těším se na to, jak čas od času večer uděláme živý stream, ve kterém vás budu moct chválit, kolik už jsme dali společně dohromady a těším se na reakce dětí i lidí z Nadace na to, jak nám to půjde.

Všechny vás zdravím ze slovenské Terchové, kde budu teď pár dní trávit dovolenou s rodinou. Budeme chodit po horách, večer sedět u ohýnku, budeme zkrátka spolu. Zase to všechno do sebe krásně zapadá. Právě tady si nejlíp uvědomuju, jaké štěstí máme my, kterým vše funguje tak, jak má. A i proto musíme pomáhat těm, kteří to tak nemají.

Mějte se krásně, váš Míra Oros, 2. 7. 2021

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

24 dní do startu: Máme parádní doprovodný vůz KRS Sport Line!

Pokud organizujete akci „narychlo“, tak jako já, musíte být připraveni na fakt, že se vám věci budou měnit pod rukama. Máte sice nějakou představu, ale tu je potřeba průběžně přizpůsobovat realitě. Zároveň je ale nutné, aby jakákoliv změna věc nekomplikovala, ale naopak zapadla a vaši původní představu ještě vylepšila. Už samotná organizace je vzrušující, a když to „zapadne“, radost a energie je ještě větší, než kdyby to klaplo podle původních představ.

Sólo nebo s doprovodem?

Ještě minulý týden jsem neměl jasno, jestli pojedu na vlastní pěst od ubytování k ubytování, nebo zda to budu řešit doprovodným autem.

První varianta je samozřejmě „čistší“ a dobrodružnější. Je ale také organizačně náročnější a vnáší do celé akce prvek nejistoty. Člověk musí šetřit s věcmi, které veze, plánovat naprosto detailně, kam musí dojet. Zda bude mít čas si vyprat? Kdy, kde a co bude jíst a pít? A co vést pro případ, že přijde defekt? A co když přijde druhý? A co Covid? Ubytují mě vůbec v cizině? Spousta otazníků, které se ale dají vyměnit za pocit, že to jde dát i na vlastní pěst.

Druhá varianta je pohodlnější. Můžete vést více věcí, třeba i náhradní boty a prát nemusíte denně. V autě je vždy voda a něco na zub. A spíte tam, kam dojedete. Šetříte za ubytování, platíte jen pohonné hmoty. Nevýhodou je, že do hry vstupuje další člen týmu, který může, ale nemusí být přínosem. Musíte se postarat o logistiku a věřit, že nebude mít auto technické problémy, nebo se nestane něco horšího. Musíte také plnit závazky dané tomu, kdo vám auto půjčil, na což někdy při sportovním výkonu není tolik času nebo myšlenek.

V případě Go Mira Go! to bylo v první chvíli docela jednoduché. Skoro všichni, koho jsem oslovil, zda by mi obytné auto nebo přívěs půjčili, si klepali na čelo, že jsem se zbláznil – v současné době a takhle narychlo shánět obytňák. Auta nejsou a půjčovny jsou vypůjčované půl roku dopředu. 28 dní před startem výpravy jsem se tak naladil na první variantu – pojedu na vlastní pěst.

Všimněte si ale toho slůvka „skoro“ v předchozím odstavci. Ne všichni možnost „něco“ mi sehnat odpískali. Tomáš Krs, zakladatel značky obytných vozů KRS.CZ mi sice také po prvním rozhovoru sdělil, že mi asi nebude moc pomoc. Vůbec jsem se nezlobil, ale tušil jsem, že mu zůstane červíček hlodat v hlavě.

A měl jsem pravdu. V pátek 25. června odpoledne mi Tomáš zavolal a přestože jsem byl zrovna na nákupu u pokladny, řekl mi ať si od pokladní půjčím tužku a papír a napíšu si telefonní číslo. To číslo bylo na Jiřího Janku z firmy IVECO TRUCK CENTRUM, která mimo to, že prodává a servisuje vozy Iveco a Fiat, předvádí a prodává obytné vozy značky KRS. A právě tahle firma nám na naší expedici půjčí fungl nový obytňák KRS Sport Line! Prý na ně smutně kouká v jejich plzeňském showroamu a rád by se s námi do a z Francie projel.

Podívejte se na náš doprovodný vůz KRS Sport Line ve 3D

Jsem moc rád, že to takto dopadlo. Sice už jsem se začínal nalaďovat na to, že pojedu sólo, ale upřímně, spadl mi kámen ze srdce. Nechci mít doprovod pořád „za zadkem“, ale pocit, že po šestihodinové dopolední jízdě bude někde čekat auto s uvařenýma špagetama a čistým trikem, je uklidňující. A kromě mě si dobrodružství užije další člen týmu přímo na místě a také ti, kteří do toho jdou s námi – lidé od KRS.CZ a IVECO TRUCK CENTRUM.

Díky za to!

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

28 dní do začátku olympiády a 28 dní do startu mého velevýletu

Začíná se to všechno pěkně rýsovat. Mám radost hned z několika věcí.

1.) Web gomirago.cz / gomirago.com už běží a postupně ho ladíme. Díky za to zaslouží především Kateřina Machula, která se výroby webu ujala. Vyrábí ho doslova na koleni v přestávkách mezi péčí o své dvě miniaturní a jednu velkou ratolest. Díky Kačko!

2.) Live tracking. Legendární koloběžkář a pan předseda Koloběžkového svazu mi doporučil pro online sledování mého výkonu firmu NAM System (onisystem.cz). V úterý jsem tam zavolal, slovo dalo slovo a ve čtvrtek dorazil balíček se sledovací jednotkou, která je tak akorát velká a těžká, aby ji člověk v pohodě na podobné cestě uvezl. Sledovat mě tak budete moct živě na stránce gomirago.cz/live/ Poděkování za akčnost zaslouží především Martin Matykiewicz, díky!

3.) Jasno už mám více méně i v tom, jak pojedu. Bude to nakonec tak, jak jsem to chtěl udělat od začátku. Pojedu více méně bez pozemní podpory na „polotěžko“. Od noclehárny k noclehárně, s minimem věcí, svobodně, na pohodu. Zkoušel jsem řešit doprovodný obytňák, nebo auto s přívěsem, ale akci jsem si vymyslel pozdě a i když by mi všude chtěli pomoct, nemají prostor. Navíc bych musel řešit tým. Nevadí, opravdu nevadí, i snaha se cení. Takhle to ale má být a mít v tom jasno, je také důležité.

4.) Trénink! Včera jsem byl potrénovat, dal jsem si 60 km v tempu, které bych chtěl držet během přejezdu. Mít vše dobře načasované, to bude hodně důležité. A půjde to. Chtěl bych jet rytmem 30 km – kratší přestávka, 30 km – delší přestávka, tedy vždy zhruba dvouhodinové fáze s přestávkou, při které je čas doplnit energii a trochu si odpočinout.

Myslím, že to bude fungovat!

Rubriky
Reportáž psaná na stupátku

30 dní do začátku Olympiády, 30 dní do startu velevýletu

30 dní do začátku Olympijských her a 30 dní do startu mého velevýletu (ujeto 0 km, váha 91.6 kg, psychika 5/10).
 Nikdo o tomto projektu ještě neví, stejně tak, jako téměř nikdo neví o tom, že přesně za měsíc odstartuji na koloběžce YEDOO Wolfer od Eiffelovky trasu dlouhou 1600 km přes Belgii, Lucembursko a Německo domů do Čech. Chtěl bych to stihnout do konce Olympiády. Ta anonymita je svým způsobem osvobozující.
V hlavě se mi mísí spousta pocitů. Strašně se těším. Vydrží to moje tělo? A hlava? Mám to dobře promyšlené? Pojedu na vlastní pěst, nebo si přeci jen nakonec aspoň trochu pomůžu pozemním doprovodem? Dělám to sám pro sebe, nebo jsem exhibicionista?
Jsem si ale jistý, že myšlenky se postupně usadí a zůstane jen to těšení a také soustředění na výkon samotný.
Okolo sebe mám spoustu báječných lidí, od rodiny, která mě podporuje, až po kamarády, kteří mi fandí a nezištně se snaží pomoct. Postupně Vás se všemi seznámím.
Jisté je, že to bude jízda. Jisté je, že to bude bolet. Jisté je, že to bude krásné. A doufám, že nejen pro mě.

 

Facebook
YouTube
Instagram